Vlajka pro Tibet
Ve středu 10. března jsem prožil výjimečnou chvíli. V 9 hodin jsem měl tu čest vyvěsit na stožár před radnicí vlajku Tibetu. Za tu minutu co jsem lankem posílal vlajku vzhůru mi hlavou proběhla celá řada věcí. Svým způsobem to byla velmi nostalgická chvilka. První co jsem si vybavil byl neuvěřitelně vstřícný a přátelský výraz Dalajlamy. I pro mne je tento muž neoddiskutovatelným symbolem boje za svobodu.
Druhé co mi vyvstalo na paměti byla myšlenka na události roku 1989 kdy na tom samém náměstí, kde jsem pomalu zvedal vlajku, demonstrovali tisíce lidí svou touhu po svobodě. Naše vůle byla v roce 1989 vyslyšena, ta tibetská byla naopak v roce 1959 nemilosrdně potlačena. Náš osud z tohoto pohledu není nepodobný tomu tibetskému. Jestli pak někdo, řekněme 21. srpna 1979, vyvěsil vlajku za naší svobodu? Nejspíš ne, a pokud by tak učinil, zbavili bychom se komunismu dříve? Těžko říct. Jedno vím ale jistě, lhostejnost k situaci v Tibetu není na místě!
Nejsem odborník na zahraniční politiku a ani netrpím ambicí jím být. Čistě pocitově, nebo chcete-li lidsky cítím, že situace v Tibetu není v pořádku. V hlavním městě Tibetu zahynulo při událostech roku 1959 více než 87 tisíc lidí. V následujících letech bylo popraveno nebo zahynulo v pracovních táborech přes milión obyvatel země …
Vlajka stoupala stožárem vzhůru a mě přišlo hrozně líto, že jí sleduje tak málo očí. Ne, nepotřebuji obdiv mé zručnosti při posouvání ocelového lanka. Ta modročervená vlajka se žlutým vycházejícím sluncem si ale naší pozornost zaslouží. Tu mou získala, má i tu vaší?
Ondřej Červinka
P.S. "Ondro, my to víme, ale nevzdáme to s tebou."